1.Díl -naštvaná-

„Krok do prava,do leva,do předu…“ přeříkávám si kroky při nacvičování nového tance.Už zase to kazím. „Pojď se najíst,Vio“ ozve se z kuchyně. „Ne“ ohrnu nos a si opakuju kroky. „Violetto!“ tentokrát to nebyl hlas Olgy,ale mého táty.A zněl přísněji. „Nemám hlad“ obrátím oči v sloup. „To ty nemáš nikdy.Hned pojď jíst“ táta za mnou přijde do obýváku a popadne mě za ramena. „Nech mě!“ snažím se vysmeknout,ale nejde to.Má hrozně pevný stisk. „Jdeme se najíst Violetto,tak toho na chvíli nech“ táhne mě do kuchyně.Už se neubráním. „Ne,ne,ne,ne!!!“ kopu nohama,ale je to stále bez výsledku.Otec mě dotáhne ke stolu,kde si na talíři sedí brambory a pečené kuře.Pěkně tučný oběd.Možná ta voda k tomu by šla pozřít,jinak vůbec.Z donucení si sednu na židli a chvíli přemýšlím co teď budu jako dělat. „Jo tak jo,vezmu si to do pokoje“ napadne mě najednou.Už chci popadnout talíř,ale táta prostě musí zase něco říct. „Ne,to teda nevezmeš.Najíš se pěkně s námi“ zrovna přišla ke stolu Jade.No fuj,teď už se mi vůbec nechce. „Jdu nahoru!“ pořád si stojím za svým. „Ne,nejdeš!Violetto,sedni si,hned!“ jenomže očividně jsem tvrdohlavá po něm.Táta ke mně opět přijde a násilně mě posadí na židli. „Nech mě!Jdu se najíst k sobě,přeju dobrou chuť!“ Do druhé ruky si vezmu skleničku vody.Je zvláštní,že to Jade vůbec nekomentuje. „Najíš se s námi,jasné?Víš co říkala doktorka“ on to prostě musí vždycky zmínit. „Ježiši tati,jsem zdravá!!Zdravá,rozumíš?!“ a teď už definitivně vezmu talíř i vodu a jdu nahoru.Kašlu na tátovy poučky,nic o mě neví a ničemu nerozumí.Může si nadávat jak chce,já jdu k sobě.Zamkla jsem se v pokoji a vypila skleničku vody.Jen nevím,kam s tím jídlem.Koš mi táta z pokoje vzal,koupelna je daleko.Grrrr…Jestli nepřinesu dolů prázdný talíř,zase mě čeká půl hodinový výklad o tom jak moc si ubližuju a podobný kecy.A zase mě bude nutit jíst,kdyby pochopil,že mi to nechutná.Dám si jablko a víc nechci. „Už to mám“ lusknu prsty,když uvidím na mé posteli ležet igelitový sáček.Všechno nahrnu do něj,jen na talíři nechám trochu brambor,aby mu to zas nebylo divný.Pytlík schovám do šuplíku k mému deníku,ten je zamčený,nikdo to nemůže prohlédnout. „Snědla jsem to,vidíš tati“ přijdu dolů a položím před něj talíř.Jenomže on koukal dost nedůvěřivě. „Slyším jak ti kručí v břiše,to určitě“ zvedne se ze židle a jde ke mně do pokoje.Tam ale nic nenajde.Ksakru,měla jsem vypít víc vody,žaludek by zmlknul.Radši jdu za tátou nahoru,co kdyby náhodou. „Kam jsi to dala?“ stojí u mé postele se založenýma rukama. „Snědla tati.Nech toho“ zrudnu.To asi vztekem. „Fajn,pobavila jsi mě.Teď vážně“ pousmál se ironicky.Jen ať si moc nemyslí. „Proč mi nevěříš?“ Sice lžu,ale je to můj otec.Má mi věřit. „Protože jsi nemocná“ přiblíží se.Nejsem nemocná,co to je za kecy,ježiši.Začal se mi hrabat ve stolku-a prohledávat i šuplíky. „Nech toho!Je to moje soukromí!“ vyrazím po něm ostře a snažím se ho odehnat.V jedné chvíli se mi ale zatají dech a koukám,co jsem v tom zmatku já pitomá provedla.Nechala jsem klíček od mého tajného šuplíku v zámku a táta ho odemykal.Couvnu a čekám co bude.Achjo. „To snad ne…Já to věděl“ promne si obličej a vytáhne pytlík s jídlem.Stále nic neříkám. „Proboha Violetto,to si myslíš,že ti k životu stačí jedno jablko týdně?!“ opět na mě zvýšil hlas.Už zase. „Ne,nech mě být!Nebudu tohle jíst,nikdy!“ okřiknu ho a utíkám se zamknout do koupelny.Nechci si zase vyslechnout ten pitomý proslov.Už nikdy víc. „Violetto,otevři!!“ táta buší na dveře.No,má smůlu.Při pohledu na pootevřené okno mě napadlo,že bych jím mohla vylézt ven.Půjdu do Studia za holkama.Slézt dolů není problém,jsou tam okapy.Ignoruju tátu a pomalu se spouštím z okna.Dávám nohu na okap a druhou taky.Naštěstí jsou dost široké.Pomalu jsem sešplhala až dolů,konečně volná.Co nejrychleji utíkám do Studia,tam mi dají všichni pokoj.A holky mě pochopí,alespoň někdo… „Je,čau Vio“ Francheska mě obejme.Za chvíli přijde i Kamila. „Tváříš se nějak ztrápeně“ poznamená Kami. „Joo…Táta mě nutil jíst“ sednu si na podium,nějak se mi točí hlava. „Už zase?“ Fran obrátí oči v sloup.Má doma stejné problémy jako já. „Nechce to pochopit,ničemu,ale vůbec ničemu nerozumí“ Vážně mi není nějak dobře.Půjdu si dát ještě skleničku vody.