2.Kapitola -DESPITE DESTINY-

..............................................................................................................................................................

„Ehm,letenky?...Jo,ty letenky.No…“ V Nickově výrazu byla vidět silná nejistota.Odtáhl se od Juliette a promnul si obličej. „Co?Nějaký problém?“ zděsila se. „No zlato víš…Já…Spěchal jsem z práce domů a…“ Juli ho přerušila. „Neříkej mi,že jsi na to zapomněl!To nemyslíš vážně!“ Stoupla si a stále tomu nemohla uvěřit. „Jsem poslední dobou strašně unavený.Za týden se ten termín opakuje,můžu je zarezervovat už dneska“ Jakoby sám nechápal,že na to zapomněl. „Jasně,jako vždycky.Jako vždycky jsem až na posledním místě!Jenomže za týden už já ani ty nebudeme mít volno.Další nám nikdo nedá,chápeš?!Tohle jsi zkazil,vážně hodně“ okřikla ho a běžela nahoru.Zabouchla se v ložnici a sedla na postel.Jak na to mohl zapomenout?To mu na tom nezáleželo?! Hlavou se jí honilo spoustu myšlenek.Až by se jí z toho chtělo brečet.Ale mohla to tušit,že to nebude tak dokonalé jak si to představovala.Ono to totiž nebude vůbec dokonalé.Byla tak naštvaná.Měla sto chutí úplně zmizet pryč od všech a všeho.Ne,brečet.Ne,seřvat Nicka.Ne,spát.Ne,zapomenout na všechno…“Ne,být s Monroem“ povzdychla si.Napadlo ji to z čista jasna.Ani nevěděla,že to řekla.Prostě to tak bylo.Nechtěla teď nic řešit… „Juli,pojď ven,prosím tě“ Nick stále bušil na dveře. „No tak dobře.Nechám tě o samotě.Ale přijď dolů,prosím“ Vydržel to dlouho,snad přes půl hodiny.Zajímavé,tak dlouho o ní ještě nikdy zájem neměl.Protřela si oči a vytáhla rolety u okna.Jenomže její nově nabitá troška energie nevydržela dlouho,opět viděla něco,co vidět nemusela a konec konců ani nechtěla.Monroe s Rosalee se na sebe lepili před domem.Asi se právě vrátili z procházky.Radši se otočila od okna a opět usedla na postel.Bylo to k pláči.Ale taky ji to pořádně unavilo.Jediné,co ji mohlo teď trochu pomoct,byl spánek… „Jak dlouho jsem spala?“ pokoušela se na nočním stolku nahmatat budík.Je deset večer.No,to je dost.Juli chvíli rozmýšlela co bude dělat.Rozhodně teď nemá náladu na Nicka.Spala,ale stále je unavená.Duševně unavená.Na jídlo nemá chuť,uklízet nejde. „Jdu do svého pokoje“ rozhodla a popadla mobil.Otevřela dveře a opatrně vykoukla.Nikde nikdo,jen dole se stále svítilo.Tiše zase zavřela,ale nebylo to k ničemu.Jakmile se mihla na chodbě,Nick rychle vyběhl po schodech a zastavil ji. „Juli,moc se omlouvám,fakt,já jsem…“ a mele zase o sobě.Okamžitě. „No jo,ty jsi…Hlavně že ty jsi.Dej mi pokoj,jdu si lehnout“ odstrčila ho a okamžitě se zabouchla zase v jiném pokoji.Tentokrát už u sebe,mnohem příjemnější místo,než jejich společná ložnice. „Juls,prosím.No tak,mluv se mnou alespoň“ byl z toho vážně tak trochu nešťastný.Ona radši neodpovídala,ještě by to zhoršila.Stejně mu nemá co říct. „No tak mi otevři,sakra,prosím…No tak!“ Nick naštvaně kopnul do dveří.Možná že i bouchnul rukou.Byl zoufalí a naštvaný zároveň.Opřel se zády o dveře a sedl si na zem. „Juliette…“ protřel si obličej a opřel hlavu o dlaň.Kdyby nebyl tak trochu necita,možná že i ta slza by se mu objevila u oka.Jenomže on si věci uvědomuje vždy až na poslední chvíli.To je nejhorší.A co je ještě horší,že Juli byla vždy na posledním místě.Alespoň poslední dobou…

 Líbilo? :) Mám pokračovat? :) Zanech prosím komentář :))