4.Kapitola

Jinými slovy tu nebyl Nick,aby jí to snědl…

„Můžeme vyrazit“ kolem osmé večer jí přišla esemeska.Vypnula všechny spotřebiče,rozloučila se s květinami,u kterých je reálná šance že mezitím zhynou-Nick prostě nezalévá.Tušila že to nejspíš přežijí jen kaktusy a ani to není jisté.

„Ok,mám všechno“ usmála se na Monroa,který už na ní čekal před domem.

„K vašim je dlouhá cesta,tak si buď jistá“ Jeho hlas jí prostě vždycky uklidnil.

Naposled se ohlédla a vyrazily k autu…

„Ehm,máme menší problém…“ povzdychnul si Monro a pokusil se naposled vecpat kufry do nákladního prostoru auta-kufry do kufru.Jaká ironie.

„Jaký pak?“ Juli pohotově vyskočila.

„Prostě dva velké kufry a malé auto“ pronesl zkroušeně.

„Já říkala,že není dobrý nápad brát auto Rosalee.Bude jí chybět.Vezmeme si Nickův Jeep,tam se vejde všechno“ Juli se ho už po několikáté snažila přemluvit.

„No jo…Ale co když ho bude potřebovat?“ Stále byl na pochybách.

„Prosím tě,kašli na to…Pořád ho leští,upravuje…Ale v terénu bylo zatím jen dvakrát.No a auto je od toho,aby se s ním jezdilo,ne aby se vychvalovalo jak bylo drahé,tak pojď“ rázně popadla kufr,zamkla auto a popadla Monroa za ruku.On chtěl samozřejmě protestovat,ale držet se s Juli za ruku bylo tak trochu…Návykové.Osídlili Nickův Jeep,do kterého by se vešlo kufrů několik.Monro s ním vycouval z garáže.Pravda,že vypadalo jako nové.Možná ještě lépe než nové.

„Cítím se,jako bych kradl auto“ usmál se ironicky,když vjeli na silnici.

„Ale prosím tě…Chudák si tam pořád stojí,dává si na něj až přehnaný pozor“ zakroutila hlavou při pohledu na dokonale vyčištěnou kůži na sedačkách…

Za pár minut neustálého povídání si o všem možném,byly na dálnici.

„Jak to šlo doma s Rosalee?Nevadí jí to?“ napadlo Juliette.

„Ne,Rosi je v pořádku.Alespoň to na sobě nedala znát“ ťukal si nervózně prsty o volant,když stáli v koloně před semaforem.

„Nechápu,že si stále pamatuješ cestu“ Juliette pozorovala rychle projíždějící auta na protějším pruhu.

„Haha…No jo,však jsme k vám dřív jezdili často“ on sám asi taky nechápal.

Brrrrrrrrr,brrrrrrrr,brrrrrrrrr…Na zadním sedadle začal brnět Monroův mobil.

„Podám ti ho“ Juli se natáhl a popadla brnící telefon.Monro ho okamžitě zvednul.

„Ah,ahoj Rosalee…“ usměje se. „Jo jo,už jsme na dálnici,v koloně,která se vůbec nehýbe…“

Achjo.Juliette si vzdychla sama pro sebe.Jsou jen hodinu pryč a Rosalee už volá.Jestli bude takhle otravovat pořád,tak to nebudou mít chvíli klid.Ne,že by Juliette neměla Rosalee ráda,jen jí někdy prostě…Lezla na nervy.

„Dobře,tak se měj.Budu muset končit,jo jo,taky tě miluju…Pa“ Monro telefon hodil zpátky na zadní sedačku.

„Kdo to byl?“ jakoby to Juliette nevěděla.

„Netvař se že jsi to nepoznala.To by jsi byla ještě míň vnímavá než Nick“

„No jo,já vím.Rosalee…Em,bude tě takhle kontrolovat každou hodinu?“ nemohla si tu otázku odpustit.

„Ale no tak,má jenom strach.Ještě jsme nebyli od sebe“ řekne konejšivě a hodí na Juliette ty svoje psí oči.Věděl,že to z ní vždycky vysaje všechnu zlobu i obavy.

„Achjo,přestaň s tím“ usměje se a strčí do něj.

Za nějakou dobu se kolona pohnula.Ne zrovna za chvíli,ale pohnula.

„Proboha!!“ zapištěla Juliette,když kolem nich projelo závratnou rychlostí auto a málem je smetlo ze silnice.Jakési černé Ferrari svištělo jako šílené.Mnoho přes povolenou rychlost.Taky mělo proč,hned za ním uhánělo několik policejních aut.To které jelo první,bylo největší.Skoro velké jako Jeep,kterým právě Monroe s Juliette jeli.

„V tom prvním je Nick“ povzdychne si Monroe.

„No jo,to máš asi pravdu…Je to auto nadporučíka.Pane bože!Náhody nesnáším,vždycky přinášejí něco zlého“ už zase začínala být nervózní.Sotva se uklidnila.Rozhodně ale bylo zajímavé pozorovat,jak je Nick za volantem šikovný.Oběl několik aut a obratně si Ferrari chytil.Byl vedle něj a nechtěl povolit.Buď prohraje jeden nebo druhý.Ač to byl tak trochu risk,Monroe se stále opatrně snažil zůstávat policejné honičce na dohled.Nechtěli si to přiznat,ale oba je to zajímalo.Po chvíli se Ferrari pokusilo zrychlit,ale Nick mu to nedovolil.Prudce a bezohledně ho smetl na stranu.Auto nemělo jinou možnost než zastavit.Měli štěstí že se nikomu nic nestalo a ještě větší štěstí v tom,že po straně byl zrovna jeden přírodní plácek,kam auto doslova odstrčili.Nick vystoupil a vytáhl z Ferrari potetovaného,svalnatého chlapíka,který se na něj pokusil zaútočit.Ten ho ale s hrubým výrazem vzal pod krkem a přimáčkl k boku auta.Chlap se rázem začal vzdávat.Nickův pobočník mu nasadil pouta a bylo po všem.Zasmáli se jak dobře to zvládli a muže šoupli k sobě do vozu.Nick se otočil čelem k silnici a v tu chvíli zrovna kolem projeli Monroe s Juliette.Jak jinak.Jeho zraku neušli,ohlédl se po nich.

„Myslíš že nás viděl?“ Juli zmatkovala.