I.Kapitola -DESPITE DESTINY-

Bylo krásné ráno.Juliette se probudila šťastná,klidná a vyspalá.Oblékla se,usmažila čerstvé lívance a vymačkala pár pomerančů na džus.Otevřela okno a vdechla svěží ranní vzduch.Celé by to bylo dokonalé,kdyby tu nechybělo to nejdůležitější-Nick.Dny kdy se probouzela po jeho boku byly vzácné.Juliette měla někdy chuť proklínat ten den,kdy se stal policistou.Nickova práce je okrádala o skoro většinu jejich společného času.Bylo a stále je to k naštvání.Mají sice peníze,pěkný dům,auto…Ale k čemu to všechno?Na co peníze a majetek,když se spolu prakticky vůbec nevidí?Partneři mají být spolu,mít se rádi…Co pak o to.Oni se měli rádi,jen nebyly spolu.Ve všední dny přicházel Nick domů večer unavený,někdy i nevrlí.Lehnul si do postele a už nechtěl o ničem slyšet.Co z toho pak měla mít Juliette?Zůstala celý den na ocet a večer se mohla tak maximálně přitulit ke spícímu Nickovy.Na to ale obyčejně už stejně neměla náladu. Když se podívala na život Monroa a Rossale,nestál ten její za nic.Oni dva se měli moc rádi,pracovali ve stejném obchodě,který sami založili.Každý den spolu chodili na procházky,koukali na filmy,skládali puzzle,jezdili na kole a podobně…Jestli něco takového zkoušeli s Nickem jednou,tak je to moc.On prostě nebyl zrovna romantik,už to je problém.Juli potřebovala obejmout,popovídat si,uvařit společně večeři…Ale ne.Nejhezčí byl první půl rok,co byly spolu.Pak se to začalo postupně hroutit.Sem tam se pohádali,Nick začal pracovat.Ona sice taky pracovala jako veterinářka,ale službu měla obden.Nedalo se říct,že by se Nick nesnažil,on se snažil,ale vydělat peníze a tím vše zajistit.Chvílemi ho nic jiného nezajímalo. „Ještě štěstí,že poletíme do té Itálie“ vzdychla si sama pro sebe Juliette.Oba si vzali týden volna a dohodli se,že si udělají konečně čas pro sebe.Slunná Itálie a jen sami dva…Ach,po tomhle už Juliette toužila dlouho.Zase být s někým koho miluje a zároveň nemít povinnosti.Dnes je Sobota,takže se snad Nick vrátí brzo z práce.No,ono není brzo jako brzo.Normálně se vrací tak kolem desáté-jedenácté večer a dnes se vrátí asi v šest.Byl by doma dřív,ale musel ještě zařídit ty letenky… „Doufám,že mám sbaleno“ Juli si naposled zkontrolovala věci.Přeci jen už zítra odlétají a kdyby si něco nechala doma,vznikla by akorát další starost na víc. „Jsou čtyři,půjdu si zaběhat“ říká si při pohledu na hodiny.Během si čistila hlavu.Byl to její koníček,zklidňuje to a zároveň uděláte něco pro tělo.Nic méně zapnula bundu,navlékla tenisky a mohla vyrazit. „Krásný den“ nadechla se čerstvého vzduchu.Dobíhala k pátému bloku ulice a chtěla zahnout do parku,když v tom uviděla Monroa s Rossale,kteří se ohromně zamilovaně procházeli alejí stromů.Radši se otočila jinam,tohle nemá za potřebí.Ne,že by Rossale neměla ráda,ale…Prostě najednou nebyla jediná žena v Monroově životě.Nechápejte to špatně,byly dlouhověcí kamarádi a nikdy spolu nic neměli.Jen si prostě rozumí.Juliette jenom nějak nemohla skousnout to,že občas,když chtěla k Monroovy jít a popovídat si o trápeních a osobních věcech,vždy u toho byla Rossale a nebo to prostě nešlo,protože byly někde spolu.Ale nedávala to na sobě znát,přála jim to.Ať má alespoň někdo šťastný vztah,když ne ona.Asi po hodině se vrátila domů,svlékla si propocené věci a dala je do pračky.Cestou z přízemí zakopla o starý rámeček s fotkou,kde byly Nick a Juli společně na jednom koncertě.Vypadali tak šťastně,byl to prostě ten první půl rok vztahu.Proč vlastně tyhle fotky neměli vystavené?Opět ji probleskla hlavou představa Monroa a Rossale.Po celém domě mají vyvěšené fotky jich dvou.To Nicka nikdy ani nenapadlo,že by si mohly takhle vyzdobit alespoň police.Ale co naplat,vždyť oni ani moc společných fotek neměli.Juli rámeček vzala a položila na stůl do obýváku…Při prohledávání ledničky našla přesně všechno,co potřebuje na svůj oblíbený salát.Začínala mít vážně hlad,takže se rozhodla si něco uvařit.Nebo alespoň umíchat.Když byla se salátem hotová a akorát se chtěla pustit do jídla,otevřeli se dveře a ozvalo prásknutí tašek.Nick je doma.Jak jinak,člověk už se ani najíst nemůže. „Ahoj,konečně doma.Jak bylo v práci?“ Juli ho objala. „Jo,dobrý.Jako vždycky“ prohlásil ledově. „Je salát,můžu si dát?“ bouchnul sebou na sedačku a popadl misku pracně umíchaného salátu. „No…Jo.Jasně…“ vzdychla si. „Ha,pěkná fotka“ pousmál se.Juliette od něj teď prostě nemohla čekat víc.Alespoň že byl vzhůru.Přisedla si k němu a chvilku společně sledovali fotbal. „Tak co ty letenky,kolik stáli?“napadlo ji po chvíli. „Ehm,letenky?...Jo,ty letenky.No…“